Vůně krve - Hon

Veterina v tuhle hodinu byla už prázdná, tedy kromě zvířat - jejich přítomnost ho dokázala uklidnit. Byly to němé tváře, které k vám promlouvaly očima a nesoudily. Zvířata byla skvělými společníky. Koneckonců byl emisarem. Byl propojený s přírodou a vším živým. Byl emisarem Derekovy rodiny ještě dřív, než se Derek vůbec narodil. Věděl věci, které by nikdo jiný vědět neměl.Byl u věcí, které se staly velmi dávno.

A novinky se v napřirozeném světě šíří opravdu rychle. Například ten malý fakt, že Jiskra byla proměněna ve vlkodlaka.

Jiskry, samy o sobě, měly obrovský magický potenciál. Mohly by se stát emisary, protože jejich napojení na přírodu bylo samozřejmé. Mohly by být mágy, mohly by být... Čímkoliv. Excelentními lovci, výbornými ochránci. Jediné, co potřebovaly, byl trénink a plné pochopení jejich moci. Mnoho Jisker svého plného potenciálu ani nedosáhlo, protože se jejich síly nestačily projevit. Ale on, on měl po ruce Jiskru prvotřídního materiálu, která byla proměněna ve vlkodlaka - to byla trochu komplikace, ale žádný velký problém.

Deaton si povzdechl a dál čekal opřený o stůl v zadní části ordinace. Věděl, že dřív nebo později se Stiles ukáže. Musel.

×××

Začínal si pomalu zvykat na svou vyšší tělesnou teplotu, na extra vyvinuté smysly i to, že se nesměl naštvat na veřejnosti. Stiles byl skvělý v kontrolování sebe sama. Většinou. Ale teď už nemusel brát prášky, neměl problémy s pozorností a dokázal si vydedukovat za kým se musí zastavit. Kdo by mu dokázal poradit. Někdo jiný než Derek nebo Scott. Nebo Argent.

Člověk, který byl téměř neviditelný. Věděl víc než dával znát a nikdy svoje rady nevnucoval. Prostě jen existoval a poradil, když jste za ním přišli. Jejich místní léčitel. Emisař Haleovy smečky. Poslední dobou se však zdálo, že Derek pomalu zapomněl na to, že nějací emisaři existují - možná proto, že si ho z dětství nepamatoval.

Stiles však ano. Scott na veterině trávil hodně času a když ho tam Stiles vyzvedával, znamenalo to pravidelné narážení na Deatona - a z toho vyzařovala uklidňující energie, téměř jakoby se snažil působit až přehnaně normálně a lidsky. Jiní by řekli, že prostě vychází lépe se zvířaty a přírodou než s lidmi, ale Stiles moc dobře věděl už od prvního pohledu, že Deaton je jiný. A měl pravdu.

Možná bych za ním neměl chodit. Teoreticky to byl ale jediný nápad, který mu ten den přišel na mysl a už ho začínalo štvát, jak s vlkem nedělal žádné pokroky, byl zvědavý a nechtěl chodit na Argentem nebo Derekem. Prakticky už vlastně asi deset minut stál mezi dveřmi kliniky jako v tranzu a odhodlával se udělat ten finální krok, kterým překročí práh.

V momentě, kdy se rozhodl, že zbaběle uteče, se však Deaton objevil v jeho periferním vidění za pultem a usmál se. "Ahoj Stilesi. Můžu nějak pomoct?"

Dřív by mu z toho úsměvu a vševědoucného pohledu naskákala husí kůže. Dnes si jen povzdechl a přikývl, protože s veterinářem se to mělo tak, že i když něco od něj znělo jako otázka, otázka to nikdy nebyla. Spíš konstatování s otazníkem na konci, aby daného člověka nevyděsil.

Deaton mu otevřel dvířka do zadní části kliniky a sledoval, jak si mladík dával extrémní pozor, aby se ani zlehka nedotkl dřeva. Když se usadil na nerezový vyšetřovací stůl, veterinář se pousmál té ironii.
"Tak, Stilesi, co pro tebe můžu udělat?"

Mladík se nadechl a spustil. "Potřebuju pomoct. Nějak jsem se smířil s tím, že se kousnutí ujalo, zvládám vytahovat a zatahovat drápy, ale to je asi tak všechno. Celou dobu jsem jak na trní a do toho mívám ty vidiny."

"Jaké-"

"Jednoduše mě zatáhne do tý- tý pouště, nebo co to je. Přijde mi, že tam dřepíme hodiny a než se to všechno rozplyne, tak ke mě promluví! Ne, že by pohyboval tlamou - to je pěkná blbost podle mě - ale nějak ho slyším v hlavě."

"Sti-"

"A víte, co je nejhorší? Všichni mi říkají, že to bude v pohodě, ale oni tohle nemají! Scott z toho byl úplně v sedmým nebi a viděl jste Ericu? Velká změna oproti tomu, jak vypadala. A co mám já? Halušky a schyzofrenní stavy!"

"Stilesi, zmlkni!" A Deatonova návštěva, k jeho obrovskému překvapení, doopravdy zmlkla a dívala se na něj s plně otevřenýma očima a rozšířenými zorničkami. Očividně s ním většinu času všichni kolem něj zacházeli opatrně, ale to byla chyba. A Stiles si teď myslel, že si to může vybít na něm - další chyba. Pořádně se nadechl a pomalu vydechl. "Takže, kde začneme?"

"No-"

"Ptal jsem se sebe. Mám tu pro tebe jednu knihu, kterou si přečteš a pokud budeš mít nějaké otázky - a ty mít budeš - zastavíš se za mnou a promluvíme si o tom." Otočil se k mladíkovi čelem a pousmál se. "Jako Jiskra máš neomezené možnosti, dokonce i jako vlkodlak." Stiles stále vyčkával, co řekne dál. "Jiskry jsou v nadpřirozeném světě abnormalita a s tím se musíš naučit žít a nikomu neprozradit, co jsi zač - natož, co dokážeš."

"A co dokážu?"

"Teď momentálně? Nic moc. S tréninkem? To uvidíme. Záleží na člověku a Jisker jsem za život potkal pár. Některé byly mocné, některé méně, ale všechny mají jednu věc společnou."

Stiles si přestal hrát s lemem trička a zvedl hlavu. "Jakou?"

"Nezáleží na tom, co jsi, Jiskra budeš do konce života a těm popel z jasanu horského nic neudělá, nemá na ně žádný vliv."

"O-ou."

×××

Když ten večer seděl Stiles u svého stolu a zíral na knihu od Deatona, bylo mu špatně, ale zároveň byl vzrušený. V tomhle směru nikdo nevěděl víc než Deaton, dokonce ani Derek. Ne, že by Stiles nějak toužil po tom, aby se zrovna tohle alfa nějak dozvěděl. Zastřásl hlavou, aby myšlenky na něj dostal z hlavy a otevřel knihu, co měl před sebou.

Jiskra

Označení Jiskra se používá pouze pro člověka, který má obrovský potenciál pro nadpřirozeno a jeho napojení na něj a přírodu. Díky svému propojení má tedy neuvěřitelně velké a téměř nevyčerpatelné zásoby energie.

Jiskry zpravidla mají zpočátku problémy s uvědoměním si svých schopností, kolikrát se neprojeví skoro vůbec a často o sobě smýšlí jako o čarodějích - právě kvůli podobným schopnostem, dokud je někdo neuvede na pravou míru.

Jejich mentory bývají právě emisaři nebo čarodějové, kteří jakožto jediní dokáží pochopit rozsah schopností Jiskry a pomoci při obtížích, neboť ten, kdo nezná a neovládá své schopnosti je nebezpečný jak sobě, tak i okolí.

"Časovaná bomba. To mě fakt uklidnilo." Stiles se pořádně opřel o opěrku židle a začal uvažovat nad tím, jak by se mohl odstěhovat někam do Tibetu nebo tak něco - ve filmech to vždycky pomáhá, ne? Hlavním problémem bylo, že on se nenacházel ve filmu a žádný zázrak se nekonal. Tohle vyžadovalo klasickou práci a čmuchání v knihách – ne, že by na to nebyl expert, ale byl citově labilní a přesto, že už netrpěl poruchou pozornosti, byl divný pocit dokázat se doopravdy na něco plně soustředit.

"Nejdřív se nauč žít sám se sebou. Až se tvoje schopnosti začnou projevovat nebo se začneš cítit méně v rovnováze nebo jednoduše budeš cítit, že je něco špatně, přijď za mnou."

Tohle mu ještě Deaton řekl, než z veteriny odešel, ale Stiles nic z toho nechtěl. Nechtěl být vlkodlakem, nechtěl být Jiskrou a už určitě nechtěl nic mít společného s tímhle světem.  Bylo to vyčerpávající. Předtím byl jediný člověk ve smečce. A co dělal? Čmuchal. Zjišťoval a plánoval. Občas se kdesi objevilo pár modřin nebo škrábanců, ale nic, co by čas nezahojil. Jak měl, sakra, čas zahojit jeho momentální stav?

Možná, že proběhnutí po lese by mu vyčistilo hlavu. Možná...

×××

"No tak! Stilesi, drahoušku! Zavyj, ať přiběhnou tvoji kamarádi."

Proběhnutí po lese byl rozhodně blbej nápad.  Skoro tak blbej, jako Scottyho dohazovací schopnosti. Co se rozhodně jako blbej nápad nezdálo, byl ten výlet do Tibetu, protože by se alespoň naučil kontrolovat a ta mrcha by neslyšela, jak mu srdce splašeně naráží do žeber a jak hlasitě mu krev hučí v žilách. Byl by ledově klidný a rozhodně by sebou netrhnul, když se mu těsně nad hlavou zabodnul šíp do kmenu stromu. Moment, moment. Šíp?! Tu mrchu nedokázal vycítit, ale když se dostatečně soustředil, uslyšel tlukot srdce. Vlastně dva. Jeden byla Aileen ale kdo byl ten druhý? Někdo si tu na něj uspořádal lov.

"Stilesi!" Skoro jeho jméno posměšně zazpívala, ale ani nehouknul. Nebude vydávat žádný zvuk, nebude jim to dělat jednodušší. A rozhodně nepotřeboval, aby se tam ukázal někdo ze smečky. Trhni si, pomyslel si a rozběhnul se hlouběji do lesa.

Další šíp ho minul o pár centimetrů.

Nevěděl, kdo je druhý účastník lovu na něj, ani nevěděl, jak dlouho ho takhle vydrží nahánět - na ničem z toho momentálně nezáleželo. Jedinou otázkou bylo - jak dlouho vydrží utíkat?