Vůně krve - Pocit

Škola byla obvykle nuda nebo peklo. Občas obojí dohromady - jako zrovna teď a navrch k tomu ještě otrava. Návrat Ericy, školní sexbomby v kožené minisukni a upnutém tílku s plným výstřihem holt nenechal žádného kluka chladným. Holky po ní házely závistivé pohledy, ale nikdo si nic nezkusil. Boyd se zase pro změnu držel stranou - jako vždycky  - i když pár lidí se k němu nadšeně vrhlo, že ho vidí rádi. Isaac se držel s Ericou a byl to zase ten vtipný klučina s uličnickým úsměvem a plamínkem v očích.

Stilesův plán se začal pomalu rozjíždět. I když všichni byli dlouho pryč, pořád tu měli nějaké kontakty a kamarády mezi spolužáky. Museli jich na svoji stranu znovu dostat co nejvíce. Jakákoliv informace se hodí - obzvlášť, když se jedná o jednu jedinou šílenou osobu.

Stilinski zabouchnul skříňku a zacvaknul zámek. Batoh pro změnu na zádech skoro necítil a to ho měl narvaný k prasknutí - plus ještě učebnice navíc v rukách. Být vlkodlak občas mělo svoje výhody. Ne, že by mu přes noc narostly břišáky a stal se neodolatelným, ale nějakou tu změnu cítil. A uvědomil si (opět), že kousnutí změnilo k nepoznání Ericu s Isaacem. Boyd se Scottem byli víceméně stejní, ale o ty dva by předtím nikdo ani nezakopl. Byli šedými myškami, s nikým se moc nebavili a najednou bum! Bylo to pomalu jak v tom filmu Přes noc třicítkou, kde se z puberťačky přes noc stane úspěšná sexbomba se skvělou prací a ještě skvělejší postavou.

Povzdechnul si a šel do třídy. Poslední hodina matiky před obědovou pauzou. Dříve mu se soustředěním pomáhal Adderall, ale ten byl teďka ze hry - pro Stilese to znamenalo peklo každou vteřinu. Protože jestli na prášcích to byl děs a hrůza... Teď jen seděl a nechával se uspávat hlasem jejich učitelky.

"Stilesi..."

Snažil se všechny zvuky vytěsnit, ale nešlo to. Akorát je trochu utlumil a slyšel je jako pod vodou. Několik tlukotů srdce, dva zrychlené - zřejmě chudáci u tabule, cítil několik různých parfémů - z toho mu všechny dráždily nos. Nechápal, jak to Scott může vydržet.

"Stilesi..."

Povzdechl si. Otráveně otevřel oči a zvednul hlavu, ale učitelka se na něj nedívala. Jeho kamarádi taky ne. Nikdo se na něj nedíval. A ten hlas nemohl poznat - už jen kvůli tomu šepotu. Možná za to mohl fakt, že byl teď extra citlivý a i vlastní hlas mu zněl cize, ale nemohl si pomoct.

"Stilesi..."

×××

Nikdy se nepovažovala za týmovou hráčku. Dokázala pomoct, ubránit, ale lépe jí bylo samotné - když byla v týmu, většinou to znamenalo velké problémy. Když byla sama, bylo po všem ještě dřív, než někdo stihl rozpoutat peklo. Pro tohle všechno byla vycvičená, měla poslání. Ona jednou povede celou tuhle rodinu a takovéhle chyby se dít nebudou! Nebyla sice u těch nejdůležitějších věcí v posledních dnech, ale nevadilo to - dozví se je tak jako tak a přizpůsobí se. Potřebovala, aby všechno klaplo. A většina věcí šla přesně podle plánu, dokud... tahle putain neohrozila celou jejich akci! Co na tom, že byli jedna rodina? Co na tom, že se stala tahle nepěkná věc? Měla prostě a jednoduše chcípnout! Někdo jí měl odkrouhnout ještě dřív, než se začala měnit! Putain de merde.

Stiles nikdy v plánu nebyl. Civilisté sice přicházeli o život v jednom kuse, ale ne Stiles. Podle Deatona byl Stiles Jiskra. Říkal jí to i Scott, když řešili nějaké bývalé mise a kdo měl jaký úkol. A ta blbá kráva to všechno takhle... Klid, Allison. Všechno zvládneš, ty to zvládneš napravit a dokážeš matce, že jsi hodna vést rodinu.

Zhluboka se nadechla a vypustila šíp.

Tohle celé je její věc. Nenechá se od nikoho ovlivňovat! Nikdo by nepochopil její cíl. Všichni viděli jen očištění, ale ona znovuzrození, příležitost.

Listí kolem ní tiše jen šumělo.

×××

Zase jeden z těhle dní, pomyslel si Stiles, když vycházel ze třídy na obědovou pauzu. Scottův telefon se mohl zase jednou zbláznit nad počtem smsek, které si vyměňovali s Allison, která pro změnu nebyla ve škole. Slyšel každé zavibrování, každé zapípnutí. Boha, to je otravný. Vždycky si uvědomoval Scottovu - jak to říct jemně - lehkou posedlost Allison. Ona byla jeho záchytný bod, jeho kotva pro případy nouze, ale když měl teď o dost víc zbystřené smysly uvědomil si, jak je to ve skutečnosti otravné. O čem si mohli celou dobu psát?!

Sedl si na svoje obvyklé místo - obvyklé místo od proměny - a našel u stolu už sedět Lýdii. Usmála se na něj a on udělal to samé. Jako jediná se totiž doopravdy zajímala, co se děje.

"Co ten výraz?" Zeptala se zachmuřeně.

Odpovědí bylo jen pokrčení rameny a sednutí si vedle ní. Místo toho, aby se jí svěřil, že si připadá jako idiot, radši prohodil: "Všimla sis, jak Scott visí pořád na mobilu?"

Překvapeně se na něj podívala. "To je to, co tě štve? A ne, ani nevšimla."

"Ten zvuk je otravnej. Každejch pár vteřin mi to úplně rve uši. A každá hodina s ním ve třídě je otřesná. Navíc mám pocit, že mi hrabe a mám halucinace."

"Stilesi, tohle všechno je pro tebe nové. Chvíli bude trvat, než se všechny smysly uklidní." Teď se tvářila zachmuřeně zase ona. Jestliže si Scott psal s Allison, proč tedy nebyla ve škole? Její nejlepší kamarádka jí nebrala telefon, poslední dobou se chovala divně a netrávila s nimi ani moc času, když byl poblíž Stiles. "Mám pocit, že nám Allison něco tají."

"A co jako?"

"Její táta se s námi baví mnohem víc, než předtím. Snaží se nám pomoct a ona ani nehne prstem. Pořád je jen se Scottem, u tebe doma se pomalu ani neukáže, nekomunikuje s námi. Přijde mi, že se nám vyhýbá." Z nervozity si začala kousat kůžičku u palce, ale hned přestala.

"Třeba se mě bojí?"

Lýdie na něj jen protočila oči a povzdechla si. "Nikdy bych nevěřila, že to řeknu, ale mám kolem ní špatný pocit. Něco prostě není dobře."

A takhle to začalo...

×××

Dostat číslo z matčina telefonu bylo jednoduché, ovšem dovolat se na něj - to byla neuvěřitelně těžká věc. Jediné, co se ozývalo, byl vyzváněcí tón. Vzdávání ale neměla v povaze, proto číslo bombardovala zprávami, dokud nepřišla kladná odpověď. A ona se ujistila, že na schůzku přijde včas. Už půl hodiny čekala v lese - jak originální místo pro setkání - a rozhlížela se kolem sebe, zbraň připravenou ke střelbě.

Kdyby byla o pár let mladší, možná by se tam uprostřed noci bála, ale tyhle roky byly už dávno za ní. Stíny stromů měnící se podle toho, jak intenzivně foukal vítr, ji neděsily, i když připomínaly s trochou představivosti děsivé figury příšer. Ne, děsivé příšery žili mezi nimi, mezi prostými smrtelníky. Stín samotný nemohl zabít nikoho, nezanechával za sebou krvavé stopy a fantazie mohla kolikrát zachránit život. Ty opravdové nestvůry (drápy, ostré zuby, červené oči, krvechtivé bestie) ty se promenádovaly po světě za svitu měsíce a stín využívaly ve svůj prospěch. Nestvůry jako byla Erica, Boyd, Lýdie (i když ta nikoho nezabíjela, stejně nebyla člověk) nebo Stiles.

Viděla v jeho očích tu nenávist. Viděla, v jakém stavu přišel její táta domů po Stilesově prvním úplňku. Scott jí vyprávěl, jak nepříčetný a vzteklý pohled měl, sotva se proměnil ve vlka. Kdyby mohla, tak se snad zasměje! Zrovna Stiles! Ze všech podělaných vlkodlaků se musel zrovna Stiles proměňovat do vlka úplně.

"Tak se setkáváme po dlouhé době, sestřenko."

Aileen jí byla dost podobná - kdyby se Allison oblékala více do vojenského a nechala si narůst ještě delší vlasy a nabarvila je na tmavo, možná by vypadaly jako sestry. Až na to, že ona by byla ta méně šílená.

"Ty krávo blbá! Kdyby tě matka nepotřebovala, odpráskla bych tě na místě!"

Aileen se na ní nehezky usmála a svou zasranou nepřirozenou rychlostí  byla ve vteřině u ní s rukou na krku a tiskla ji ke stromu. "Kdybys nebyla z rodiny, proměnila bych tě ve vlkodlaka." Zasyčela odpověď a Allison se konečně mohla nadechnout.

"Víš, co jsi udělala?" Zašeptala rozhořčeně lovkyně a odstrčila vlkodlačici od sebe. Ta udělala překvapeně pár kroků nazpátek a nakrčila obočí.

"Proměnila jsem středoškoláka. Nevěděla jsem, že kousnutí přijme! Měl zhebnout!"

Allison se zarazila. Jak mohl někdo z její rodiný být tak neuvěřitelně blbý a nepřipravený?! "Vážně by sis měla napřed pořádně zjistit informace, než začneš kousat lidi a náhodně je proměňovat do své smečky." Její sestřenice na ní pořád jen nechápavě zírala. "Ty tupče! Jasně, že kousnutí přijal! Vždyť je Jiskra!"

A tehdy na Aileen dolehla váha její nevědomosti.